Huminové látky v akvaristic


Využívání rostlinných výluhů v akvaristice je založené na zkušenostech a vesměs není podloženo solidním studiem teorie, a tak bývá provázeno rozpaky ze strany odborné veřejnosti. Akvaristé většinou nerozlišují huminové látky a třísloviny a neumějí přesněji specifikovat jejich působení. To z pohledu tradičního užití při vytírání některých komerčních druhů ryb nijak nevadí. Při podrobnějším pohledu na chov a množení drahých problémových druhů, pěstování rostlin a mnohostrannost možností úpravy vody se však může neznalost teorie a také nových praktických postupů nepříjemně prodražit.

 

Na začátek je třeba shrnout nejdůležitější informace, které akvaristická literatura cituje. Akvaristé využívají rostlinných výluhů především proto, že:

 

  • okyselují vodu

  • dodávají vodě osmotickou hodnotu, která není tvořena nežádoucími ionty (zejména Na a HCO3)

  • tlumí stres u ryb

  • zpevňují pokožku ryb a jikerné obaly a činí je odolnějšími vůči průniku parazitů

  • ovlivňují kvalitu vody vhodnou pro vývoj jiker a embryí některých druhů ryb

  • vykazují pufrační kapacitu – udržují pH

  • mají sorpční vlastnosti – navazují na sebe některé nežádoucí látky

  • obsahují živiny ve formě využitelné pro rostliny

 

 

Existuje mnoho způsobů jak rostlinné výluhy získat. Výluhy se dělají za studena nebo za horka (spařením nebo vyvařením). Z nejznámějších zdrojů jmenujeme :

 

  • filtrace přes rašelinu

  • příprava rašelinových výluhů

  • výluhy z dubové, vrbové nebo olšové kůry, olšových šištic, oplodí vlašských ořechů a z hnědého uhlí

  • přirozené vyluhování rostlin (hnědovka, jávský mech), kořenů a ponořených dřev do akvarijní vody.

 


Tolik praxe a akvaristické příručky. Nyní trochu rozšiřující teorie.


Huminové látky



Huminové látky jsou produkty odbourávání odumřelé organické hmoty. Jde o vysokomolekulární cyklické sloučeniny, obsahující uhlík, kyslík, vodík a dusík. Zatímco v půdě je obsah huminových látek většinou kolem 5%, například rašelina, vznikající z rostlinných zbytků v zamokřeném prostředí, jich obsahuje podstatně více. Při rozkladných procesech se děje zhruba toto: odumřelé organické látky obsažené v půdě se biologicky odbourávají. Po delší době se tvoří humus. Humus je amorfní, tmavě zbarvená látka , tvořená jednak primární organickou hmotou, jednak sekundárně vznklými huminovými látkami. Vznik huminových látek se nazývá humifikace (z chemického pohledu se jedná o množství pochodů, z nichž nejdůležitějšími jsou polymerace a kondenzace) a podléhá mu zhruba polovina organické hmoty. Druhá polovina se mineralizuje a mění se v látky anorganické.

 

Na tvorbě huminových látek se podílejí zejména sacharidy, pektiny, lignin, bílkoviny, tuky, vosky, pryskyřice a třísloviny. Z nejdůležitějších přírodních zdrojů huminových látek jmenujme mladé hnědé uhlí (tzv. leonardit – je starší ze zdrojů) a rašelinu (je mladší). Huminové látky jsou z pohledu biologického rozkladu velmi resistentní a tak je lze uchovávat po dlouhou dobu. Huminové látky se dělí na:

 

  • humusové kyseliny (nebo také huminové kyseliny)

  • fulvové kyseliny (nebo také fulvonové kyseliny)

  • humatomelanové kyseliny

  • humáty a fulváty

  • huminy a humusové uhlí

 

 

Huminové kyseliny

 

Jsou amorfní látky, tvořící ve vodě koloidní roztoky s pH kolem 3,5. V alkalickém prostředí pak většinou tvoří pravé roztoky. Jde o složité látky, které se v některých případech nepodařilo dokonale identifikovat. Obsahují jádro aromatického charakteru, kyslíkové a dusíkové heterocykly aalifatické řetězce s množstvím funkčních skupin. Z nich jsou významné zejména karboxylové skupiny, které jsou nositeli kyselosti a odpovídají současně i za sorpční vlastnosti huminových kyselin.

 

 

Fulvokyseliny

 

 

kyseliny krenová a apokrenová jsou podobné huminovým kyselinám, mají však menší relativní molekulovou hmotnost. Mají také kyselejší charakter (pH nižší než 3), vyšší obsah karboxylových skupin a méně dusíku. Jsou významnými nositeli pufrační kapacity.

 

 

Humatomelanové kyseliny

 

netvoří podle některých autorů zvláštní skupinu. Jsou to prakticky huminové kyseliny lišící se rozpustností v lihu. Ve vodě tvoří koloidy.

 

 

Humáty a fulváty

 

jsou soli huminových kyselina a fulvokyselin. Zejména v zemědělství se využívají komerčně dodávané roztoky (např. Fortehum – CZ, Lexin – CZ, Trisol – CZ) nebo pevné formy (Dralig – CZ, Powhumus – D, Lignohumát A, AM - CZ/RU), které jsou více- či méně rozpustné ve vodě a které alkalizují kyselé půdy a zlepšují tvorbu chelátů a tím i příjem živin rostlinami. K sorpci těžkých kovů se v zemědělství a vodním hospodářství používá přípravek SD – sorb. Nejkvalitnější preparáty lze použít i jako potravní doplněk (Cytosan - CZ), kde obsažené humáty absorbují v játrech těžké kovy a očišťují organismus, či jako přípravek do koupelí (Balneol – CZ).

 

Huminy a humusové uhlí

 

jedná se např. o oxyhumolit – tzv. kapucín, leonardit. Tyto látky nejsou ve vodě rozpustné a proto nemají pro akvaristiku význam. Před pokusy louhovat hnědé uhlí v akvarijní vodě anebo vytvářet ze něj dno varuji. Hnědé uhlí obsahují velké množství těžkých kovů. Oxyhumolit však slouží k výrobě přípravků pro zemědělství a jeho bázi k výrobě dalších produktů snižujících např. obsah amoniaku v podestýlce (Purelit-CZ)a kejdě (Amon Stop – CZ).

 

 

Komerčně dodávané huminové preparáty se vyrábějí i z rašeliny a jezerních sapropelů. Vesměs se jedná o málo koncentrované roztoky které opět mají problém s těžkými kovy.

 

 

 

Třísloviny

 

Třísloviny jsou aromatické sloučeniny obsahující fenolové skupiny. Jsou obsaženy v rostlinách, např. kůra stromů jich obsahuje okolo 5-15 %, dubové dřevo 5-10 %. Snadno na světle oxidují za tvorby tmavě zbarvených sloučenin. Ve vodě tvoří koloidní roztoky kyselé reakce. Nejznámějšími tříslovinami jsou taniny –estery kyseliny galové se sacharidy, dále pak depsidy, katechiny a flavonoidy. Třísloviny poskytují akvaristům zčásti podobné služby jako huminové látky – okyselují vodu a dodávají ji osmotickou hodnotu.

 

Pro praxi akvaristy

 


Huminové látky jsou přítomné prakticky ve všech typech přírodních povrchových vod. Z pohledu rozpustnosti jsou na podílu huminových látek v přírodních vodách zodpovědné nejvíce fulvokyseliny, dále pak kyseliny huminové a humatomelanové. Tekoucí voda z rašelinišť obsahuje v středoevropských podmínkách kolem 100mg/l huminových látek, stojatá rašeliništní voda pak až okolo 500 mg/l. Rašeliništní vody mají pH klesající i pod 4.

 

Také mnohé pralesní vody obsahují velké množství huminových látek. Ty se však do vody nedostávají jako produkty pomalé rašeliništní humifikace, ale v důsledku rychlého odbourávání listí a dřeva stromů ve vysokých teplotách tropů. Příkladem může být tzv. černá voda některých potoků a řek v Amazonii (např. Rio Negro), ale také v západní Africe, jejíž pH může být rovněž nižší než 4. Ryby žijící v přírodě v černé vodě vyžadují přídavek rostlinných výluhů i v akváriu. Naprosto zásadní je jejich obsah a složení pro zdárný vývoj jiker a zárodků.

 

Víme, že z různých zdrojů můžeme různým způsobem získávat různé typy výluhů. Některé budou kyselé, jiné méně, některé budou mít hodně tříslovin, jiné budou naopak obsahovat hlavně huminové látky a navíc v různých poměrech.

 

Výluhy z rašeliny mohou mít různě silný účinek. Výluhy z hnědého uhlí – nebudou-li speciálně a velice draho upraveny, budou mít vysoký obsah těžkých kovů. Stejný problém je u rašeliny. Na akvaristickém trhu existují rašelinové extrakty, prodávané pod různými názvy, jako např. Torumin, Torbil a Torbex. Výhodou těchto komerčně dodávaných preparátů je ve srovnání s podomácku získávanými výluhy stabilnější složení (i když nikoli zcela stabilní – vždy je zde zásadní vliv výchozí suroviny), ale naopak nevýhodou je fakt, že okyselují vodu. Mnoho druhů a skupin ryb, které žijí ve vodách alkalických, tvrdých nebo ve vodě brakické , však není na nízké pH evolučně vybaveno. Přítomnost huminových látek jim však mimo uvedenou výhradu svědčí. Jako příklad mohou sloužit cichlidy velkých východoafrických jezer, většina živorodek, některé duhovky, hlaváči a hlavačky a středoameričtí kančíci.

 

Z uvedeného vyplývá, že složení i působení rostlinných výluhů je mnohostranné. Akvaristé již po desetiletí diskutují o nejlepším způsobu přípravy výluhu, který poskytne zaručené výsledky. Akvaristé již vědí, že přílišná snaha o snížení pH vody některým z výluhů vede k jeho předávkování, které způsobuje tvrdnutí jikerných obalů a špatnou líhnivost plůdků. V těchto případech je třeba výluhu dávat přiměřeně a snížení pH docílit jinými způsoby (např. naředění vstupní vody, převaření, chemická úprava, použití intoměničů...).

 

Rašelinné výluhy lze v akvaristice mnohdy zčásti nahradit oxidovanými tříslovinami (výluhy z kůry olšových šištic nebo oplodí ořechu). Ke správnému dávkování takového výluhu je však třeba dlouholeté zkušenosti, jinak riskujeme neúspěch.

 

V posledních dvou letech se na zemědělském trhu a souběžně i na trhu akvarijních a průmyslových ryb objevily přípravky založené na zcela revoluční myšlence – tedy vyrobené z ligninu, který je v procesu technologie podroben okysličené hydrolytické destrukci a je zde tedy za přísně hygienických podmínek napodobován přírodní proces rozkladu organiky a vzniku huminových látek. Jedná se o urychlení procesu humifikace. Jedná se o přípravky v zemědělství známé pod označením Lignohumát a v akvaristice Aquahum.

 

Přípravek Aquahum má zásadní výhodu v tom, že konečný produkt má standardní kvalitu (max. 10% solí huminových kyselin a min. 10% solí fulvových kyselin) a vzhledem k pečlivému výběru výchozí suroviny neobsahuje těžké kovy. Aquahum spojuje pro akvaristu příjemné s užitečným v tom smyslu, že mu poskytuje huminové látky a současně neokyseluje vodu. Výrobce garantuje vyvážený obsah huminových a fulvových kyselin a zároveň základní mikroprvky nutné pro rozvoj ryb (Mg, Si, Ca, S, Fe, Mn, Cu, Zn, Mo, Se a B). Díky osmotické hodnotě a chemickému složení působí baktericidně a fungicidně. Z tohoto pohledu nejen plně nahrazuje, ale výrazně předčí rašelinové výluhy. Jeho pH je navíc stabilizováno na hodnotu 8,5 – 10. Aquahum se do vody aplikuje v minimálních koncentracích a tudíž neovlivňuje pH akvarijní vody.

 

To významně rozšiřuje spektrum použití přípravku, který doporučujeme používat pro prakticky všechny běžné skupiny a druhy akvarijních ryb, včetně živorodek a všech afrických ryb. Lze jej dávkovat preventivně do akvária, do sáčků při přepravě i do výtěrové a vývojové vody.

 

 

 

Dr. Jindřich Novák

 

Akva-Tera Forum 11/2005